Počet postavených větroňů EL-2M, i přesto, že není přesně znám, byl úctyhodný a jen podtrhuje význam tohoto typu pro naše předválečné bezmotorové létání. Není tedy divu, že pracovníci leteckého muzea ve Kbelích se snažili již od počátku existence muzea tento větroň do sbírek získat. Jednou dostali zprávu, že v Humpolci byl ještě v padesátých letech nedokončený exemplář Šedého vlka. Ukázalo se však, že se z něj počátkem 70.let už nic nezachovalo.
vstup do albumu na Google Photos
za fotografie ďakujem Viktorovi Sčasnovičovi z Aeroklubu Trenčín
Na jaře 1972 navázali pracovníci muzea kontakt s tvůrcem EL-2M Ing. Ludvíkem Elsnicem. Ten předal jako pamětník počátků našeho plachtění muzeu řadu vzácných fotografií a jiných dokumentů. Samozřejmě se také hovořilo o Šedém vlku. „Tak ve čtvrtek přijdu a popíšu Vám ty negativy!“ loučil se jednou při odchodu z muzea. A ve čtvrtek 9. srpna 1972 přišel. V podpaží nesl nějaký balíček. „Moje paní má tak dobrou paměť! Já se doma zmínil o Šedém vlku, a ona povídá: Ty, Ludvíku, vždyť na půdě jsou nějaké výkresy! A byly.“ Byly to originální (byť nekompletní) prototypové výkresy na Šedého vlka z roku 1933!
Uplynulo několik měsíců. V polovině října 1972 dva pracovníci leteckého kbelského muzea jeli na Slovensko pátrat po letounu Avia C-2. Neúspěšně. Cesta je zavedla také do Trenčína. A když už byli v Trenčíně, zašli za „ujo“ Kralovičem, známým slovenským aeroklubovým plachtařem a amatérským stavitelem větroňů. Náhoda tomu chtěla, že padla zmínka o existenci výkresů Šedého vlka. „Pošlete mi je, já se podívám, co by se podle nich dalo udělat. Stejně jsem Vám slíbil něco udělat do muzea,“ nabídl se Anton Kralovič. A tak koncem října došly výkresy Šedého vlka do Trenčína. V bytě u Kralovičů se od listopadu 1972 začaly rodit směrovka, žebra křídel, trupové přepážky, atd.
Postupně se mezi „leteckým lidem“ rozneslo, že se v Trenčíně staví Šedý vlk. Snad i to přispělo k tomu, že v polovině ledna 1973 zazvonil ve kbelském muzeu telefon. Volal Pavel Vančura, tehdejší redaktor časopisu Letectví a kosmonautiky. Jeho kolega Luděk Štětka z redakce Světa motorů při prohlížení fotografií starých větroňů, mezi nimiž byl i Šedý vlk, prohlásil, že jeho strýc má podobné letadlo doma na půdě. Reakce pracovníků muzea byla naprosto obvyklá. Ve spolupráci s redakcí L+K v nejkratší možné době vyrazili ověřit tuto stopu. Dne 25.ledna 1973 zamířila pátrací skupina na adresu: Josef Duben, Lipí u Náchoda. Ale na udané adrese nebyl nikdo doma. Pan Duben brigádničil na lyžařském vleku. Naštěstí pátrači objevili jeho manželku, a ta ochotně pustila „hosty“ na půdu. Tam skutečně byla křídla starého větroně, ale trup chyběl. Na nesmělý dotaz, jestli ještě někde náhodou…. paní Dubnová odpověděla: „Ano, v kůlně ještě něco je, chtěli jsme to už spálit!“. K nadšení všech šlo skutečně o trup Šedého vlka! Tak úspěšné završení pátrací akce vlastně nikdo ani nečekal. I Anton Kralovič nechtěl věřit telegramu, aby stavbu repliky zastavil, že se našel originál Šedého vlka. Dokud nedostal pozvánku k účasti na převzetí „vlka“ k opravě, žil v obavách, že se stal obětí špatného žertu.
Dinka po oprave v Trenčíne, vľavo p. Anton Kralovič
A tak 9. února 1973 se v Lipí u Náchoda u pana Josefa Dubna sešli Ing. L.Elsnic, Anton Kralovič, redaktoři L+K a pracovníci leteckého muzea. Josef Duben daroval větroň EL-2M výr. č. 5 muzeu, komentuje to slovy, že právě proto větroň schovával, aby se o jeho definitivní záchranu postarala nějaká odpovědná instituce. Pro tehdejší české poměry bylo však příznačné jeho povzdechnutí, že již dříve nabízel větroň Národnímu technickému muzeu, a to mu ani neodpovědělo. Jednotlivé části větroně opustily své úkryty na půdě a v kůlně v Lipí, přestěhovaly se na korbu nákladního automobilu, a v nočních hodinách doputovaly do Trenčína. Další již bylo dílem skupiny nadšenců z trenčínského Aeroklubu pod vedením Antona Kraloviče. Bylo třeba strhat veškeré potahy, opravit žebra a přepážky, pak vše znovu potáhnout a dokončit povrchovou úpravu. Některé nově zhotovené díly dle výkresů od Ludvíka Elsnice byly použity, např. směrovka, řada dílů však byla navíc. Nikomu to však na náladě neubralo, Šedý vlk přece byl, a původní! Po šesti měsících intenzivní práce po pracovní době, o sobotách a nedělích byla oprava Šedého vlka č.5 dokončena. Anton Kralovič to nikdy nepřiznal, ale svědci tvrdí, že si s opraveným Šedým vlkem před jeho převozem do Prahy „skočil“ do vzduchu. Do Kbel byl větroň dopraven 9. srpna 1973. Devatenáct dní strávil složený v expozici na zemi, poté byl definitivně smontován a pověšen pod strop haly. Toto své místo opustil jen jednou, při stěhování do nově zpřístupněné haly – hangáru typu Wágner, ve kterém muzeum vystavuje letouny tématicky zaměřené na období 1918 – 1938. V této hale – hangáru je až dosud zavěšen pod stropem jako krásný hmatatelný důkaz o lidském umu nadšenců o bezmotorové létání u nás.
Pátráním v historii zachovalého exempláře Šedého vlka jsem postupně zjistil, že jde skutečně o kus s výrobním číslem 5. Větroň byl stavěn v roce 1935 a 1936 panem Otmarem Bergmanem, a to v době, kdy mu bylo jen 16-17 let. Stavbu „táhli“ spolu s kamarádem, Láďou Řezáčem, samozřejmě za velké podpory i ostatních členů místní odbočky MLL. Tu spoluzakládal v Náchodě otec pana Otmara, František Bergman, který provozoval hospodu u Zlatého lva na Kamenici. Ten pomáhal při stavbě i tím, že dával plachtařům zdarma najíst, ale hlavně poskytl prostory pro stavbu. Hlavním zdrojem prostředků byli ale sami nadšení a obětaví členové místní skupiny MLL v Náchodě, jednu čtvrtinu nákladů ale pokryl sponzor, místní podnikatel továrník Bartoš. Větroň byl dostavěn údajně roku 1935, ale prameny hovoří o zalétání až koncem roku 1936. Pamětník pan Duben trval sice na roku 1935, čemuž by odpovídalo i přidělené výrobní číslo, ale v tomto směru lze spíše považovat písemný doklad v zápisníku letů za směrodatnější. Pamětníci vzpomínali, že jako dozor na stavbu přišli údajně všeho všudy dvakrát „dva mladí hoši z Letova“. Podle jiného vzpomínání Josefa Dubna je zajímavé, že se podařilo identifikovat fotografie ze stavby tohoto větroně. Také jsem získal laskavostí pana Jiřího Bergmana seniora, syna pana Otmara, i fotografie ze slavnostního křtu nového Šedého vlka na náměstí v Opavě, fotografii jeho otce před svým výtvorem a několik dalších fotografií z létání na Šedém vlku po jeho dohotovení. Při křtu na náměstí Náchoda 22.11.1936 dostal nový Šedý vlk jméno „Dinka“ (nese je na přídi) po manželce továrníka Bartoně.
posledná photo v Trenčíne pred prevozom do leteckého múzea v Kbeloch
Podle zápisníku letů č.1 pana Otmara Bergmana byl Šedý vlk zalétán 4.10.1936 v Lipí, a to gumovým lanem, kdy dosáhl výšky cca 35 metrů a ve vzduchu strávil 32 vteřin. Je zajímavé, že nově postavený větroň zalétával sotva 17tiletý hoch, který měl do té doby nalétáno cca 35 letových minut! Pak byl 18.10. nový větroň převezen Na Žďárky, kde s ním absolvoval pan Bergman další tři lety v celkové délce 4 a třičtvrtě minuty. Pak si zalétal v aerovleku za Aero A-25 na cvičišti v Hradci Králové, celkem téměř půl hodiny letového času. V květnu 1938 byl tento exemplář Šedého vlka převezen na Ranou, kde s ním létal kromě jiných i pan Bergman, v zápisníku letů má se Šedým vlkem zapsány více jak tři minuty.
Samozřejmě, že na tomto exempláři Šeďase nelétal jen pan Bergman, ale kde všude a s kým ještě tento exemplář Šedého vlka létal, není dnes bez velké dávky štěstí zjistitelné. Víme, že mimo jiné vzlétal v Hradci Králové také pomocí autostartů na místním vojenském cvičišti, Na Žďárkách, na Dobrošově, v okolí Náchoda a jinde. Nejvíce toho nalétal překvapivě v zimě, neboť v létě místní sedláci vymáhali poplatky za zničení trávy (sic!). „Šeďas“ létal k plné spokojenosti místního plachtařského odboru MLL až do války. S příchodem nacistů se „ztratil“ a od roku 1940 zbytek války strávil ve dvojité stěně stodoly pana Dubna v Lipí. Mimochodem, tato „stodola“ byla původním hangárem plachtařů na Dobrošově, odkud ho pan Duben s přáteli v roce 1940 přestěhoval do Lipí – i se schovaným šeďasem převáženým pod hromadou sena. Po válce létal zachráněný El-2M znovu, ale už jenom sporadicky. Pamětníci vzpomínali, že zřejmě díky neobnovenému nátěru potahového plátna na křídlech byla jeho klouzavost na svahu výrazně menší, než u souběžně létajících Grünau Baby. Naposledy letěla „Dinka“ 1. května 1949, už vlastně na černo. Při kontrole jejího technického stavu na jaře 1946 totiž inspektor z Prahy nalezl v její kýlovce myší hnízdo (sic!) a Šedého vlka nechal hned oficiálně zrušit. Místní plachtaři si však „šeďase“ nechali, a občas si na něm ještě tajně „skočili“. Mezi nimi byl i můj přítel, pan Miroslav Staněk st., od kterého mám toto vzpomínání. Odlétaných 10 minut na svahu v roce 1949 bylo dlouho posledních deset letových minut v historii tohoto větroně, odmyslíme-li si jeho nepotvrzený skok po opravě v Trenčíně v roce 1973.
—
nasleduje dobová fotodokumentácia zo stavby pôvodného Šedého vlka “ DINKA“ / archív autora
zápisník letov p. Bergmana, dňa 4.10.1936 uvádza prvý štart / zalietavanie Šedého vlka v Lipí o dĺžke 32 sekúnd
p. Bergman po zálete Šedého vlka
