Životní příběh devětaosmdesátiletého armádního letce a prvního velitele 20. stíhacího leteckého pluku v Čáslavi a Náměšti nad Oslavou, plukovníka ve výslužbě Miroslava Lindovského z Podvihova na Opavsku je plný zvratů. Události 20. století mu změnily život, který by se jistě vyvíjel zcela jinak.
Když byla naše Československá republika v roce 1938 Mnichovskou dohodou čtyř velmocí okleštěna o pohraniční oblasti, ocitla se rodina Lindovských v Sudetech. Rodiče Josef a Anna se třemi dětmi Miroslavem, Zdeňkem a Věrou měli malé hospodářství. Do Podvihova byl dosazen nový starosta, polský Němec Gawroň, a nastaly časy špehování a udávání. Starosta poslouchal u domků a pak udal gestapu několik občanů, kteří poslouchali zakázané vysílání rozhlasu. Mezi zatčenými v roce 1941 byl i otec Josef, kterého gestapo odvedlo na výslech. Patnáctiletý Miroslav byl poslán na práci do lesa a po několika týdnech byl zařazen do transportu na nucené práce do Německa. Vzpomíná, že po trase nastupovali další „gastarbeitři“, až byl vlak plný. V Německu pak museli ve stanicích vystoupit a stát se svými doklady v řadě. Čekaly na ně selky, které si vybíraly pomocníky na své statky, protože muži byli na frontě druhé světové války.
„Já jsem byl mladý klučina, žádné svaly, takový chcípáček. Selky zkoušely u každého svaly a vybraly si urostlé chlapy. U mě se jen ušklíbly, takže jsem dojel až do Berlína, hlavního města Německé říše. Tam nás přijali na úřadu práce a mě poslali opravovat silnice. Přespával jsem v maringotce a přes den tvrdě pracoval. Jelikož jsem pořád tesknil a plakal, mistr to nevydržel a po šesti týdnech mě poslal zpět na úřad práce. Tam se ve dveřích objevil stotřicetikilový muž a žádal o pomocníka do svého řeznictví. Ukázali na mě. Tak jsem se dostal do rodiny řezníka Maxe Heindricha, válečného invalidy z první světové války. Byl na mě přísný, musel jsem topit pod kotly, udit maso, jezdit s ním na jatka a hlavně se učit německy, protože moje neznalost vyvolávala řadu nepříjemných situací. V neděli jsem nedostával najíst a když jsem řekl, že mám hlad, odpověděl mi mistr: „Am Sonntag gibt es keine Arbeit, so dass Sie nicht essen.“ („V neděli není žádná práce, tak nemusíš žrát.“). Postupně si ale našel ke mně cestu. Na Vánoce se všichni včetně polské a německé služky a mě sešli u štědrovečerní večeře. Z rozhlasu se rozezněla píseň „Stille Nacht, heilige Nacht“ („Tichá noc, svatá noc“) a já se rozplakal. Mistra to dojalo: „Mein Junge, es wird alles gut werden.“(„Můj chlapče, všechno bude v pořádku.“). Hladil mě po vlasech a v ten okamžik mě považoval za svého, protože s manželkou děti neměli. Začal mě bránit proti své tchýni, zuřivé nacistce, a pravděpodobně mi zachránil život, když na udavačský dopis z Podvihova přišlo gestapo, zastal se mě, že nejsem nepřítel Říše. Nikdy jsem ho neviděl hajlovat nebo schvalovat nacismus. Vystavil mi řeznický výuční list. Další roky jsem tak patřil k jeho rodině a jezdil i na jejich chatu. V neděli jsem si užíval cestování zdarma po Berlíně, oblíbil si ZOO, jen na nádraží jsem tesknil a vzpomínal na domov. Takové štěstí neměl pekař Rudolf Šindlář z Podvihova, s kterým jsem se v Berlíně setkal. Ten chtěl z nucených prací utéci a byl ubit na gestapu.
Na kole z bombardovaného Berlína
Od roku 1943 již spojenecká vojska pravidelně bombardovala Berlín. Angličané v noci, Američané ve dne. Ptal jsem se mistra: „Proč bombardují obydlené čtvrti a vyhýbají se velkým továrnám na zbraně za městem?“ Poklepal mi na čelo a řekl: „Du bist dumm, Aktiomnäre dieser fabrike sind aus England, Amerika.“ („Ty jsi hloupý, akcionáři těchto továren jsou i z Anglie, Ameriky.“). Po náletech jsem musel pomáhat uklízet cesty, plné šrapnelů a stavební suti. Na podzim roku 1943 dostal náš dům v Beusselstraße 62 přímý zásah letecké bomby. Jako vždy jsme byli v krytu. Na jednom lůžku seděl mistr s manželkou, na druhém jsem byl vždy s polskou služkou Vandou. Při tomto náletu, nevím proč, sedl jsem si na schody u dveří. To mi zachránilo život. Letecká bomba dům pobořila, stropy se prolomily dovnitř i do krytu. Cítil jsem bolest v levé ruce, která byla zlomená. Po usednutí prachu se mi naskytl hrůzný pohled. Polská služka byla mrtvá, mistr měl useknuté obě nohy a vykrvácel, jeho manželce od hrůzy zbělely vlasy a zbláznila se. Mě ošetřila služba, která po náletech pomáhala v ulicích. Dostal jsem na ruku dlahu a nějaký čas jsem pobýval v řeznictví. Všiml jsem si odstaveného kola a začal uvažovat o domově. Zašel jsem na nádraží a získal mapku trasy vlaků směrem na Opavu. Ruka mě ještě bolela, ale vyrazil jsem za svým snem, za rodinou domů. V ulicích Berlína jsem viděl hrůzu po bombardování. Děti, které měly být odvezeny mimo Berlín, zasáhla bomba. Dodnes vidím ta tělíčka a všudypřítomnou krev. Se strachem jsem jel z Berlína do Opavy 500 km na kole, neznámou krajinou přes Polsko, jen s mapkou železnice. Moje zásoby salámu z řeznictví brzy došly a já prosil ve vesnicích o chleba a pití. Cesta mi trvala 12 dnů, je neuvěřitelné, že kolo celou cestu vydrželo. Cestou mě zastavila německá hlídka, ale využil jsem svou němčinu a ukázal doklady, které mi před časem vystavil řeznický mistr.
Ohrožený domov
Když jsem se blížil k domovu, uviděl jsem nejprve stařenku a svou sestru, pak tatínka, maminku, bratra. Na dojetí ze shledání po třech letech nikdy nezapomenu, objímali jsme se štěstím. Vánoce roku 1943 jsem tak již strávil v kruhu svých nejbližších. Začátkem roku 1944 jsem se přihlásil do řeznictví v Opavě – Jaktaři. Řeznický mistr Harazim byl také Němec, odvedli mu pomocníka na frontu, proto mě přijal. Koncem války přes Opavu procházely pochody smrti z koncentračního tábora v Polsku. Zubožení vězni, jen v dřevácích a chatrných oděvech, vedeni německými vojáky, šli, co noha nohu mine. Otřesný pohled na tyto zbědované lidi úplně vylekal německé obyvatele Opavy, kteří v hrůze utíkali domů a bědovali, co bude s nimi po válce, jaká bude pomsta za tato zvěrstva. Můj nový mistr dokonce začal nadávat vojákům, myslel jsem, že ho zastřelí, ale apatičtí vojáci již začali rezignovat a u Vlaštoviček zanechali část vězňů a rozutekli se.
Blížil se konec války. Fascinovaly mě nálety amerických bombardérů na rafinérie v Polsku. Když letěly skupiny bombardérů, třásl se i vzduch. Německé stíhačky útočily na tyto bombardéry a docházelo ke vzdušným soubojům. Viděl jsem pád amerického bombardéru u Vršovic, který byl takovým útokem poškozen. Postupně z něj vyskákala posádka a zůstal pilot, který chtěl nouzově přistát, ale letadlo se
o zem roztříštilo. Boje se začaly přibližovat v rámci Ostravské operace k Opavě. Dělostřelectvo a letadla Rudé armády započaly bombardovat obsazené území směrem na Ostravu. Náš dům v Podvihově zasáhla bomba a zničila jej. Ve stodole uhořel náš kůň. V panice jsme utíkali k rodině do Hlubočce, kde ale bylo v lesích ukryto německé vojsko. Můj tatínek, oblečený do uniformy z první republiky, byl málem zastřelen německým vojákem. Kdybych neuměl německy a nezavolal: „Ich bitte, nicht schießen, das ist mein Vater!“ („Prosím, nestřílejte, je to můj tatínek!“), možná nás postříleli všechny. Ukryli jsme se ve sklepě Emila a Františky Dudkových v Hlubočci, u naší rodiny, kde jsme přečkali přechod fronty. Po válce jsem se přihlásil na výzvu do obce Zátor, protože nabízeli ubytování. Stal jsem se komisařem pro styk s Němci, takovým správcem. Dostal jsem jezdeckého koně po německém důstojníkovi a objížděl rozsáhlé území obce. Moje němčina mi pomohla i tentokrát. Část Němců byla odsunuta, noví občané se stěhovali do opuštěných domů. Mrzí mě, že jsem dal obyvatelům možnost si určit, kdo bude odsunut první. Utekli tak zločinci, kteří unikli potrestání. Dovolil jsem Němcům vzít si své cennosti a odvedl po skupinách 80 lidí do Krnova, odkud byly vypraveny vlaky do Německa.
Letadla – můj osud
V roce 1946 jsem dostal povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby a protože letadla v mém životě hrála rozhodující úlohu, vystudoval jsem pilotní školu. Nastoupil jsem v roce 1951 službu na novém letišti v Plzni – Borech. Moje záliba v letadlech rostla, létali jsme chránit naše obnovené hranice Československa se zabavenými německými letadly Messerschmitt a ruskými stíhačkami Lavočkin. Byli jsme šťastní za znovu nabytou svobodu. S postupem studené války mezi Východem a Západem došlo k silnému vyzbrojování leteckých sil. Velitel letectva rozhodl v roce 1956 o zřízení 20. stíhacího leteckého pluku v Čáslavi. Prvním velitelem této letky jsem se stal já, protože jsem měl zkušenosti z velení 18. stíhacího pluku v Pardubicích. Létali jsme již s nadzvukovými letadly MiG-15 a SU-7. Mýma rukama prošly desítky pilotů a parašutistů, které jsem cvičil. Přicházeli ze školy, nevycvičení, byl problém sestavit dvojice a roje, ale postupně jsme bojové úkoly zvládli. Účastnil jsem se také leteckých dnů jako letecký akrobat. Na začátku roku 1960 se 20. stíhací letecký pluk přesunul na nově vybudované letiště v Náměšti nad Oslavou. Během 39 let vojenské služby jsem nalítal více jak 7.000 hodin a prošel leteckými útvary od Plzně až po Košice. Láska k letadlům mě provázela i v důchodovém věku, kdy jsem pořádal vyhlídkové lety v Zábřehu u Hlučína. Piloti za mnou dodnes jezdí do Podvihova na Opavsku a vzpomínají na zážitky z létání. Vždy mi připomenou má slova z výcviku pilotů, která si vždy vybavili při startu: „Piloti, zapomeňte na všechny starosti i radosti, které máte, a soustřeďte se na to, abyste se vrátili bezpečně na zem.“ Společně vzpomínáme i na kamarády letce, kteří při plnění svých povinností zahynuli.
Neuvěřitelný životní příběh komentuje letec, plk. Miroslav Lindovský, po svém: „Člověk musí mít v životě kousek toho štěstí.“
PODVIHOV
Podvihov je vesnice, samosprávná část okresního města Opava. Nachází se na jihovýchodě Opavy, zhruba 8,5 km od centra města. V Podvihově se dne 5. 7. 1925 narodil hrdina příběhu, plukovník Miroslav Lindovský.
Podvihov GPS: 49°52’32.479?N, 17°58’31.423?E
Berlín, Beusselstraße 62
Zde pracoval Miroslav Lindovský v řeznictví Maxe Heindricha v letech 1941 až 1943.
Pád amerického bombardéru u Vršovic 22. 8. 1944
GPS: 49°51’33.012?N, 17°55’44.256?E
Hlubočec je sousední obcí Podvihova. Zde se rodina Miroslava Lindovského ukryla před bombardováním na konci 2. sv. války.
Hlubočec: GPS: 49°50’27.970?N, 17°58’10.490?E
Po skončení 2. světové války v roce 1945 se Miroslav Lindovský přihlásil na výzvu k osídlení pohraničí do obce Zátor. Byl jmenován správcem.
20. stíhací letecký pluk
U zrodu 20. slp. v Čáslavi v roce 1956 a následně v Náměšti nad Oslavou byl tehdy mjr. Miroslav Lindovský, který byl prvním velitelem pluku.
prebrané z webu – pribehy20stoleti.cz
