Š-16.55 vo Vajnoroch
Narodil jsem se 12. února 1909 v Bílsku, okres Strakonice v rodině truhlářského pomocníka. V době, kdy mě byly 2 roky, jsme emigrovali do Spojených států amerických, kde jsem navštěvoval tzv. Veřejné anglické školy. Po skončení I. světové války se poměry ve Státech otci nelíbily. Tady v Čechách měl starou matku a malé zemědělské hospodářství, proto jsme se v roce 1920 vrátili do staré vlasti.
V roce 1923 po absolvování měšťanské školy v Bavorově jsem šel do učeni na automechanika u firmy Kvídera na Slovanech. Bydleli jsme v Doudlevcích u staré pratety mého otce. Tam jsem se spřátelil s Františkem Trnkou, tehdy členem leteckého klubu v Plzni, sídlem na Borech. V polovině roku 1924 jsem na jeho popud vstoupil do Aeroklubu v Plzni a obdržel jsem členskou ověřenku č. 10 jako člen leteckého dorostu. V polovině roku 1925 požadovala prateta zvýšení poplatku za byt a stravu, takže mě chtěl otec vzít z učení domů. S mým odchodem však učební mistr p. Kvídera nesouhlasil a nabídl mi ubytování u svého tchána p. Tučka v Jablonského ulici zdarma, za moji příležitostnou pomoc v jeho obchodu a domácnosti. Tyto okolnosti mé časově omezily a tím vzdálily od letiště.
Krátce nato jsem v dílně utrpěl úraz, při kterém jsem si poranil ústa a vyrazil zuby. Po této příhodě jsem byl vyzván, abych se léčil doma u rodičů a vrátil se až po uzdraveni. Rodičům se jednání učebního mistra nelíbilo a odstěhovali mě z Plzně domů. Tím jsem byl odloučen od možnosti setrvat v aktivním členství v Aeroklubu.
Po dobu mého členství jsem se s ostatními dorostenci staral o pořádek v dřevěných hangárech a také ošetřoval letadla. Bylo tu tenkrát několik letadel, které sloužila za I. světově války. Typy si již přesně nepamatuji, pouze si vzpomínám na ruskou Anatru. V té době tu byl také francouzským pilotem, jehož jméno již neznám, předváděn francouzský celokovový jednoplošník Dewoitine. Po odchodu z Plzně v roce 1925 jsem si našel místo k doučeni automechanikem v Písku u firmy Kunst. Tady jsem již neměl možnost být s letectvem v kontaktu. Po vyučení v roce 1927 jsem pracoval jako mechanik u dvou firem v Praze.
V březnu 1929 jsem byl odveden za 1. třídu ve Vodňanech a na podzim téhož roku jsem byl povolán k 3. leteckému pluku v Piešťanech. Po prezentaci mi přidělili k 64. letce ve Vajnorech u Bratislavy. Prošel jsem základním výcvikem a nastoupil do mechanického kurzu v Nitře. Koncem kurzu přišla výzva k přihlášení do pilotního výcviku. Přihlásil jsem se ještě s dalšími frekventanty a podstoupil s již přihlášenými z poddůstojnického kurzu předběžné lékařské vyšetření. Všichni jsme byli posláni do leteckého lékařského ústavu v Praze, kde jsme absolvovali přísné lékařské prohlídky a psychotechnické zkoušky. Asi po dvou týdnech jsme byli vyrozuměni o výsledcích prohlídek a zkoušek. Ze 24 přihlášených od 3.let. pluku byli přijati jen 4. Já jsem byl mezi nimi.
Dne 1. března 1930 jsem byl povolán do vojenské pilotní školy v Prostějově, kde jsem prošel teoretickým pilotním kurzem a praktickým pilotním výcvikem. Teoretický kurz, který končil 15.7. 1930, jsem absolvoval s výtečným prospěchem, praktický výcvik v téže době s prospěchem velmi dobrým. V elementární škole, zpočátku s dvojím řízením s učitelem praporčíkem B. Landou, jsem se seznámil se školním letounem Š.18. Po 91 letech s dvojím řízením jsem měl dne 13. 5. 1930 první samostatný let na letounu Š.18. Ke konci elementárního výcviku u jsme přešli na letouny Š.10. Výcvik končil 26.6.1930 a dne 21.7.1930 jsme nastoupili do pokračovací pilotní školy, kde jsem se seznámil pomocí učitele rotmistra Kamarýta s letounem A-25. Po 23 letech s dvojím řízením jsem již létal samostatně. Během pokračovací školy byly lety již náročnější a kromě okruhů jsme létali dvojité zatáčky, spirály, výškové lety, přelety na cizí letiště, orientační lety, skupinové 3 – 5 členné lety, souboje. Vystřídali jsme různé letouny jako A-25, A-125, A-29, Ab-11, A-29, Ab-111. Dne 10.října 1930 náš pilotní výcvik skončil a všichni absolventi se vrátili ke svým materským leteckým plukům.
Po návratu k 64. letce do Vajnor (22.l0.1930) jsem se seznámil s dálkozvědným letounem Š-16 a po 11 letech s dvojím řízením jsem létal samostatně. V zimních měsícich, prosinec 1930, leden a únor 1931 nebylo ve Vajnorech pro velké množství sněhu možno létat, a tak jsme byli my noví mladí piloti odveleni do Piešťan ke školní letce, kde jsme létali na různých typech letounů jako A-11, Ab-32, Š-16. U cvičné letky v Piešťanech jsem zůstal do konce března 1931.
Po návratu ke 64. letce jsem již prováděl bojové lety s pozorovateli, střelci a radioobsluhovateli. V letních měsících jsme spolupracovali s dělostřelci a s pěchotou. Při manévrech jsem konal nálety na určené vojenské cíle i podmínkové přelety na letiště v Brně, Olomouci, Malackách a Nitře. Dne 24. září 1931 jsem byl výnosem MNO čj. 18606/III jmenován pilotem letcem a dne l.listopadu 1931 výnosem MNO čj.8467/III polním pilotem letcem. V listopadu 1931 jsem byl dočasně převelen na střelnici do Malacek, kde jsme dva piloti a dva střelci tahali vlečné rukávy jako cíle pro kulometnou obranu. Tato obrana byla umístěna na pasece obklopené borovými lesy.
Dne 2.listopadu proběhly lety uspokojivě, ale 3. listopadu, kdy jsem při letu s letounem A-29 po střelbě na znamení klesal z výšky 300 m klouzavým letem nad stanoviště KOPL ke shození rukávu, při uzavřeném plynu motor vysadil a ani při použití náhradního zapalování nenaskočil. Byl jsem proto donucen k nouzovému přistání do stromů na konci kulometného stanoviště. Při pádu jsem utrpěl frakturu lebky s těžkým otřesem mozku a přeražení tří žeber. Se mnou letící střelec svob. Jan Wininger měl zlomeninu levé stehenní kosti a odtrženou kůži na temeni hlavy. Na kulometném stanovišti byla zdravotní služba s ambulancí, která nás ihned odvezla do nemocnice v Bratislavě. Hned druhý den t.j. 4.listopadu havaroval těsně po startu na letišti v Malackách druhý letoun A-29 s osádkou svob. Františkem Ištvánkem a střelcem svob. Bohumilem Kořenským. Pilot svob. Ištvánek druhý den po havárii svým zraněním podlehl. V obou případech se jednalo o letouny mající za sebou namáhavé lety na písečném letišti v Malackách. Já se po měsíčním léčení ve vojenské nemocnici v Bratislavě vrátil ke své 64. letce přemístěné během mého pobytu v nemocnici do Piešťan. V polovině prosince jsem obdržel dvouměsíční zdravotní dovolenou, kterou jsem strávil u rodičů.
Po náratu k letce jsem byl poslán na prohlídku k leteckému zdravotnímu stavu do Prahy. Tam jsem byl shledán neschopným k aktivní pilotní službě. Byl jsem proto pověřen mechanickou prací u letky a startérskou službou na letišti v Piešťanech, kde jsem zůstal do vypršení mého závazku a dne 31.března 1933 jsem odešel do civilu. V té době jsem v důsledku hospodářské krize nenalezl zaměstnáni a až po dvou letech jsem byl přijat k policii. Po vyškolení jsem několik měsíců sloužil v Praze u Uniformované strážní služby. V prosinci 1936 jsem byl přeložen do Trutnova k civilní pohraniční službě a v roce 1938 do Vimperka.
S letectvem jsem již do styku nepřišel. Až nyní, před dvěma lety jsem se seznámil s bývalými piloty, kteří mě vyzvali, abych se přihlásil do svazu letců.
Josef Štefl
v Plzni, 24. srpna 1998
za materiál ďakujem Jan Kárník
vajnorský hangár