7.1.1976) Linka OK 924 / Praha – Záhřeb
Posádka: kapitán Josef Semerád / druhý pilot Miroslav Richter / navigátor Bohumil Jindra
Na mimořádnou událost svého času zavzpomínal navigátor „Bobík“ Jindra:
„Stalo se to v lednu 1976. Přistávali jsme v Záhřebu a po doteku hlavního podvozku s betonem se z levé strany ozvaly velké rány. Pepík brzdil co mohl aspoň napravo, ale i tak nás to z dráhy táhlo ven. Já jsem na nic nečekal a na horním panelu jsem přepnul na velký úhel, aby tak mohl lépe ovládat přední podvozkovou nohu a my se na dráze udrželi. Povedlo se! Naše tůčko však zablokovalo jedinou dráhu. Když jsme po přistání vykoukli z mašiny, nevěřili jsme vlastním očím, vozík levého podvozku byl úplně holý! Nezůstala na něm ani jedna pneumatika. Po přistavení schodů jsme s ‚Baronem‘ (přezdívka Miroslava Richtera) odešli do trávy vykonat malou potřebu a zabořili se v ní až po kotníky…a do prdele! Čtyři dny předtím intenzivně pršelo, půda vedle dráhy byla rozmočená a představa, že bychom do ní vlétli nás zpětně pořádně vyděsila.
Protože vozík seděl na betonu nešla na něj nasadit ani jedna pneumatika, takže nejdříve přivezli měch, který podložili pod levé křídlo a mašinu začali zvedat. Během nafukování se však zároveň zvedala i přední podvozková noha, tak ten měch zase vyfoukli z obavy, že si letadlo sedne na zadek. Nakonec Pepíka, který si vždycky uměl poradit, napadlo, že nahodí motory a s tůčkem „natvrdo“ doklouže na prkna, která budou hasiči pod vozík podkládat. Povedlo se! „Tupolevy“ zkrátka dokázaly vydržet neuvěřitelné věci.
Postupně se pak podařilo nasadit všechna čtyři kola. Ačkoliv se událost stala v šest hodin večer, z dráhy nás nakonec dostali až v noci kolem desáté. Opatrně jsme za tmy pojížděli, když hasiči, co jeli před námi, najednou zprudka zastavili, a my měli co dělat mašinu ubrzdit. Došla jim nafta. Po celou dobu opravy na dráze měli totiž spuštěný agregát, který poháněl lampy na jejich autě. Protože byla noc, chvíli trvalo, než naftu sehnali. Krátce na to přiletěli z Prahy naši mechanici a celý další den na tom dělali. Protože jsme domů museli letět s vytaženým podvozkem a nesměli přistát po západu slunce, zůstali jsme v Záhřebu další noc. To už je ale úplně jiný příběh.“
Událost, která mohla dopadnout mnohem hůře, je také zaznamenána v knížce vzpomínek od Josefa Semeráda „22.000 hodin v oblacích – vzpomínky pilota ČSA“:
„Když jsem sedal v Záhřebu bylo krásně sucho, a tak jsem si řekl, že to pěkně „líznu“, zkrátka přistanu vzorově. Ale jen jsem sedl, jedna rána, druhá rána, třetí, prošoupal jsem všechna kola na levé straně. Tůčko letělo doprava z dráhy a navigátor Bobík Jindra mi pomohl, když mi tam dal velký úhel předního kola. Měl jsem s tím pak potíže, prý že jsem zbytečně brzdil, dokonce mi tvrdili, že „jsem stál na brzdách“. Bránil jsem se, že nebylo proč brzdit, letiště jsem měl celé před sebou.
Za tři měsíce se jedné mašině v Moskvě stalo, že dojeli, zabrzdili, a už tu mašinu nerozjeli. Ukázalo se, že když se s takovým podvozkem při přistání „praští“, kola běží, ale když já přistál jemně, stále ještě byla zabrzděná, a proto se prošoupala. Zkoušeli to potom u mé mašiny mechanici na Ruzyni a jednoho napadlo při sjetém obložení nanést do brzdného systému trochu špíny. A právě ta způsobila to, co se stalo v Záhřebu“.
Na závěr už jen stačí dodat, že uvedené fotografie vznikly v den odletu zpět do Prahy. Na všech aktérech je patrná úleva…a teď už hurá domů!
Miroslav Jindra
(kapitán Josef Semerád 1932–2006, navigátor Bobík Jindra 1936–2013)